V roce 1998 absolvoval obor režie na JAMU v Brně. Ve školním divadle Studio Marta inscenoval hry Molière: Tartuffe, B. Brecht: Baal, vlastní hru Sonia agentka, P. A. C. de Beaumarchais: Figarova svatba, G. Steinová: Svět kolem Susan B.. Se studenty Dartingthonské College of Arts nastudoval Strindbergovu Slečnu Julii a Genetovy Služky. Svoji hru Dom, kde sa to robí dobre(Frankie is OK, Peggy is fine and the house is cool) inscenoval na jevišti Grace Theater London, později také ve Studiu Marta, v Norwich Playhouse, ve Východoslovenském divadle Košice a ve Státním divadle v srbském Novém Sadu.
Spolupracoval a spolupracuje s divadly v Čechách a na Slovensku. V Divadle v 7 a půl v Brně inscenoval hru B. Strausse Deset pokojů, ve Východoslovenském divadle Košice hry S. Beckett: Čekání na Godota (ve vlastním překladu), T. Bernhard: Divadelník, W. Shakespeare: Richard III., v Divadle SNP v Martině Brechtova Dobrého člověk ze S-čchuanu.
V Národním divadle v Brně režíroval Bernhardova Imanuela Kanta (za inscenaci získal Cenu Alfréda Radoka – Talent roku 2000), dále Shakespearův Sen noci svatojánské, Straussovu Ithaku, Goldoniho Treperendy, Lessingovu Emilii Galotti a Sofoklovu Antigonu.
Hostoval ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, kde inscenoval Brechtovu Matku Kuráž, Schimmelpfennigovu Arabskou noc (Divadelní ceny DOSKY za inscenaci a režii), Schillerovo drama Úklady a láska (nominace na DOSKY 2007), Büchnerova Leonce a Lenu (nominace na DOSKY 2008), drama Johanna Wolfganga Goetha Faust I, II.
Jako režisér působí také v bratislavském Divadle Aréna, kde uvedl Albeeho hru Koza aneb Kto je Sylvia? (Divadelní ceny DOSKY pro Emílii Vášáryovou a Juraje Kukuru), Klimáčkovy hry Komunizmus a Dr. Gustáv Husák, hru Moisése Kaufmana 33 variácií.
V Národním divadle v Praze režíroval Brechtovu hru Dobrý člověk ze Sečuanu, vlastní dramatizaci knihy Tisíc a jedna noc a Shakespearovy hry Kupec benátský a Zkrocení zlé ženy.
Jako operní režisér spolupracoval s Divadlem J. K. Tyla v Plzni, kde nastudoval Belliniho Kapulety a Monteky pod názvem Julie a Mozartův Únos ze Serailu. Pro operu Národního divadla v Praze připravil inscenaci Mozartova Cosi fan tutte.
V Divadle na Vinohradech v roce 2013 nastudoval hru Maxe Frische Andorra.
Ve slovinském Národním divadle v Lublani inscenoval v roce 2006 Schimmelpfennigovu hru Žena z minulosti.
Členem Činoherního klubu je od roku 2000.
„Keď som tam prvý krát prišiel, všade bola tma – mal som začať skúšať Vojcka, a nikdy predtým som tam nebol – tak sme s riaditeľom hľadali vypínač, ktorým sa zapína pracovné svetlo. Nemohli sme ho nájsť, ja vôbec nie, on pátral medzi šálmi – v tej tme predsa len trochu tušil, kde by sa to pracovné svetlo mohl zapínať. Opatrne sme rukami hľadali v priestore okolo seba a rozprávali sa o tom, aké to bude, keď spolu budeme robiť Vojcka, veľkolepé divadlo svet.
Narazil som do steny. V momente, keď som si myslel, že si už aspoň trochu začínám predstavovať dispozíciu toho priestoru, narazil som do steny. Zmiatlo ma to, pretože na mieste, kde som stál, som predpokladal javisko. Vytiahol som zapalovač, hovoril som si, popri tejto stene na javisko dôjdem – mal som začať skúšať Vojcka, Büchnerov fantazijný jarmok sveta – a riaditeľ povedal, nech si kľudne zapálim, že sa tu fajčí všade. Našli sme skrinku, v ktorej boli vypínače – niekoľko a rôznych farieb, ako to už len v divadlách býva – a skoro na prvý krát sa nám podarilo rozsvietiť: na javisku stála stena. Chvíľu som sa vypytoval na všeličo možné, preberali sme obsadenie, a hovorili o tom, že v jednom z rohov sú plánované dvere a potom som si sadol do hľadiska. Díval som sa na tu stenu a skúšal si predstavovať to rozdrapené, obrazivé divadlo, ktoré by som tu mal za pár týždnov začať skúšať, a eště aj keď sme začali skúšať, ostával som v prázdnej sále po predstaveniach a nevedel kam, pred tú stenu, vtesnať všetky tie sny a vidiny, ktoré som myslel, že sú Vojcek. Keď som tam prvý krát prišiel, bol som pubertálne, sebastredné dieťa, presvedčené, že divadlo sú explózie farieb a zvukov. A tam, pred tou škaredou čiernou stenou som na to prišiel: divadlo je herec. Explózie zdelného myslenia. Činoherní klub. Činoherný klub, ktorý ma vyviedol z tmy farieb a zvukov.“
Martin Čičvák v knize Činoherní klub 1965 – 2005
Martin Čičvák
V Činoherním klubu režíroval inscenace:
Georg Büchner: Vojcek (2000)
Alexandr Vasiljevič Suchovo-Kobylin: Proces (2001)
Alexadr Sergejevič Puškin: Oněgin (2002 / inscenace převzata ze Studia Marta, DIFA JAMU)
Molière: Misantrop (2002)
Jon Fosse: Jméno/Noc zpívá své písně (2003)
Edward Albee: Koza aneb Kdo je Sylvie? (2004 / koprodukce s bratislavským Divadlem Aréna)
Georges Feydeau: Dámský krejčí (2005)
Thomas Vinterberg, Mogens Rukov: Rodinná slavnost (2006)
Molière: Amfitryon (2006)
Anton Pavlovič Čechov: Ivanov (2007)
Marina Carr: U Kočičí bažiny (2009)
Felix Mitterer: Moje strašidlo (2010)
Martin Čičvák: Kukura (2011)
Nina Mitrović: Tahle postel je příliš krátká aneb Jen fragmenty (2012)
Joe Orton: Klíčovou dírkou (2013)
V roce 1998 absolvoval obor režie na JAMU v Brně. Ve školním divadle Studio Marta inscenoval hry Molière: Tartuffe, B. Brecht: Baal, vlastní hru Sonia agentka, P. A. C. de Beaumarchais: Figarova svatba, G. Steinová: Svět kolem Susan B.. Se studenty Dartingthonské College of Arts nastudoval Strindbergovu Slečnu Julii a Genetovy Služky. Svoji hru Dom, kde sa to robí dobre(Frankie is OK, Peggy is fine and the house is cool) inscenoval na jevišti Grace Theater London, později také ve Studiu Marta, v Norwich Playhouse, ve Východoslovenském divadle Košice a ve Státním divadle v srbském Novém Sadu.
Spolupracoval a spolupracuje s divadly v Čechách a na Slovensku. V Divadle v 7 a půl v Brně inscenoval hru B. Strausse Deset pokojů, ve Východoslovenském divadle Košice hry S. Beckett: Čekání na Godota (ve vlastním překladu), T. Bernhard: Divadelník, W. Shakespeare: Richard III., v Divadle SNP v Martině Brechtova Dobrého člověk ze S-čchuanu.
V Národním divadle v Brně režíroval Bernhardova Imanuela Kanta (za inscenaci získal Cenu Alfréda Radoka – Talent roku 2000), dále Shakespearův Sen noci svatojánské, Straussovu Ithaku, Goldoniho Treperendy, Lessingovu Emilii Galotti a Sofoklovu Antigonu.
Hostoval ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, kde inscenoval Brechtovu Matku Kuráž, Schimmelpfennigovu Arabskou noc (Divadelní ceny DOSKY za inscenaci a režii), Schillerovo drama Úklady a láska (nominace na DOSKY 2007), Büchnerova Leonce a Lenu (nominace na DOSKY 2008), drama Johanna Wolfganga Goetha Faust I, II.
Jako režisér působí také v bratislavském Divadle Aréna, kde uvedl Albeeho hru Koza aneb Kto je Sylvia? (Divadelní ceny DOSKY pro Emílii Vášáryovou a Juraje Kukuru), Klimáčkovy hry Komunizmus a Dr. Gustáv Husák, hru Moisése Kaufmana 33 variácií.
V Národním divadle v Praze režíroval Brechtovu hru Dobrý člověk ze Sečuanu, vlastní dramatizaci knihy Tisíc a jedna noc a Shakespearovy hry Kupec benátský a Zkrocení zlé ženy.
Jako operní režisér spolupracoval s Divadlem J. K. Tyla v Plzni, kde nastudoval Belliniho Kapulety a Monteky pod názvem Julie a Mozartův Únos ze Serailu. Pro operu Národního divadla v Praze připravil inscenaci Mozartova Cosi fan tutte.
V Divadle na Vinohradech v roce 2013 nastudoval hru Maxe Frische Andorra.
Ve slovinském Národním divadle v Lublani inscenoval v roce 2006 Schimmelpfennigovu hru Žena z minulosti.
Členem Činoherního klubu je od roku 2000.
„Keď som tam prvý krát prišiel, všade bola tma – mal som začať skúšať Vojcka, a nikdy predtým som tam nebol – tak sme s riaditeľom hľadali vypínač, ktorým sa zapína pracovné svetlo. Nemohli sme ho nájsť, ja vôbec nie, on pátral medzi šálmi – v tej tme predsa len trochu tušil, kde by sa to pracovné svetlo mohl zapínať. Opatrne sme rukami hľadali v priestore okolo seba a rozprávali sa o tom, aké to bude, keď spolu budeme robiť Vojcka, veľkolepé divadlo svet.
Narazil som do steny. V momente, keď som si myslel, že si už aspoň trochu začínám predstavovať dispozíciu toho priestoru, narazil som do steny. Zmiatlo ma to, pretože na mieste, kde som stál, som predpokladal javisko. Vytiahol som zapalovač, hovoril som si, popri tejto stene na javisko dôjdem – mal som začať skúšať Vojcka, Büchnerov fantazijný jarmok sveta – a riaditeľ povedal, nech si kľudne zapálim, že sa tu fajčí všade. Našli sme skrinku, v ktorej boli vypínače – niekoľko a rôznych farieb, ako to už len v divadlách býva – a skoro na prvý krát sa nám podarilo rozsvietiť: na javisku stála stena. Chvíľu som sa vypytoval na všeličo možné, preberali sme obsadenie, a hovorili o tom, že v jednom z rohov sú plánované dvere a potom som si sadol do hľadiska. Díval som sa na tu stenu a skúšal si predstavovať to rozdrapené, obrazivé divadlo, ktoré by som tu mal za pár týždnov začať skúšať, a eště aj keď sme začali skúšať, ostával som v prázdnej sále po predstaveniach a nevedel kam, pred tú stenu, vtesnať všetky tie sny a vidiny, ktoré som myslel, že sú Vojcek. Keď som tam prvý krát prišiel, bol som pubertálne, sebastredné dieťa, presvedčené, že divadlo sú explózie farieb a zvukov. A tam, pred tou škaredou čiernou stenou som na to prišiel: divadlo je herec. Explózie zdelného myslenia. Činoherní klub. Činoherný klub, ktorý ma vyviedol z tmy farieb a zvukov.“
Martin Čičvák v knize Činoherní klub 1965 – 2005
