Ve Smyčkách 26
„Kam teď? – Dal bych si ještě pivo. – Já taky,“ a pak někdo řekl: „jdeme do klubu“. To do „Činoherního“ jsem asi přeslechl. Nikdy předtím jsem v tom divadle nebyl. Já ani nevěděl, že je to divadlo. V Praze jsem byl teprve týden. Já do divadel nechodil, do těch kamennejch. Já byl z Provázku a my nechodili. Chodilo se na nás. Já se tenkrát taky nebyl dívat, šli jsme se napít. No! A sotva jsem sešel těmi schody dolů k hledišti, koukám jako vrána, na jevišti opravdický bufet IV. cenové skupiny, spousta lidí opřených na lokýtek u dvou stolů, někdo čepuje přímo z pípy opravdické pivo a to bylo zadarmo.
Srdce vojáka základní služby a člena Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého zaplesalo. Vyrazil jsem k pípě. A tak jsem se poprvé ocitl na jevišti ČK. V době, kdy už byly všechny hospody i restaurace zavřeny, v ČK byl naraženej a lehce rozpitej sud a člověk věděl, že dokud bude pivo v sudě, tak tam někdo bude. Skončilo sice představení, ale to jakoby si nikdo nepřipustil. Ono totiž úplně přirozeně pokračovalo. Jakoby mezi divadlem v divadle a divadlem života ani nebyla hranice. Ti, co hráli, si šli sednout a popíjet a ti, co se na ně před chvílí koukali, šli hrát (na piáno a ženskejm na city) a točit (pivo a rundy panáků) a obsluhovat ty, co hráli předtím.
Nádherný večer pro vojáka, který nedávno strávil měsíc přijímače mezi lidmi o dost jednoduššími. No a pak jsem tam chodil, kdykoli jsem měl volno, ale ten večírek s pivem jsem už nikdy netrefil, ale zato jsem viděl fůru nádhernejch představení a vůbec jsem neměl pocit, že se dívám na divadlo. Ty báječný lidi na jevišti prostě nehráli, ty tam byli a žili, a když se mezi nima objevil někdo, kdo hrál, tak to bylo hned znát. Rušil hraním ty, co žili. A tak jsem se x-krát díval z balkónu na jeviště a měl radost, v tom malém prostoru, kde se nedalo skoro dýchat, z toho, že ti na jevišti mají z toho, co dělají, taky radost. Když se něco umí, vypadá to tak jednoduše, že by to mohl dělat každý.
Člověk se nesmí holt bát. A tak jsem si sám pro sebe časem zparafrázoval heslo TGM „nebát se a nekrást“ na „nebát se a nehrát“. Snažím se ho držet, ale to víte, je to heslo přejaté, vždycky to nejde. Potěšila mě dcera, která byla se školou na představení v nějakém pražském divadle a na otázku, jaké to bylo, odpověděla: „moc hráli“. Teď už se pár let dívám z jeviště na balkón a občas mě napadne, jestli ty lidi taky cítí někdy to, co jsem tam cítíval já. A skvělé by bylo, kdyby diváci odcházeli z divadla s lehkým pocitem křivdy, že si sice zaplatili, ale žádné divadlo neviděli. A pak si s úžasem uvědomili, že viděli sami sebe, a že vůbec není špatné někdy vidět, jací vlastně jsme. Ne jací si myslíme, že jsme. Aby si pak třeba řekli, člověk je sice barbar, ale NĚŽNÝ.
Jaromír Dulava v Činoherním čtení na listopad 2001

„Činoherní klub hodně dal, hodně vzal, ale pořád je co vracet.“
Jaromír Dulava v knize Činoherní klub 1965 – 2005