dramatik a režisér
* 24. srpna 1932 v Praze

Po ukončení gymnázia v Plzni byl přijat na DAMU – obor divadelní režie, který absolvoval v roce 1956. Jako student byl v roce 1955 asistentem režiséra Alfréda Radoka při inscenaci hry Heddy Zinnerové Ďábelský kruh v Tylově divadle. Svoji profesionální režijní práci zahájil v sezóně 1956/57 v Městském oblastním divadle v Benešově (režiemi Ze života hmyzu bratří Čapků, Beaumarchaisova Lazebníka sevillského), v letech 1957 – 1960 byl režisérem Divadla Julia Fučíka v Brně (uvedl tu Deník Anny Frankové s Blaženou Holišovou v hlavní roli, Goldoniho Poprask na laguně, Pavlíčkova Slavíka a Labyrint srdce). 1960 – 1963 byl členem Laterny magiky, v roce 1963 nastoupil do Státního divadelního studia, kde na podzim 1964 začal zkoušet svoji hru Piknik, jejíž premiérou v únoru 1965 byla zahájena činnost Činoherního klubu.
S výjimkou hry Nejlepší den, spojené s osvobozením Plzně Američany a uvedené v roce 1995 v plzeňském Divadle J. K. Tyla, režíroval v Činoherním klubu všechny své dramatické texty: Piknik, Bludiště, Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho, Kosmické jaro, Bitva na kopci, Jednou k ránu. 
Od roku 1991 pravidelně režíruje v plzeňské činohře, příležitostně hostuje v Národním divadle a spolupracuje s Divadlem Ungelt.
Režíroval také v Theater am Neumarkt v Curychu, hostoval ve Finsku, Itálii, Rakousku, Belgii. V roce 1970 působil v rámci kulturního programu UNESCO několik měsíců na Filipínách.
Nakladatelství Větrné mlýny vydalo v roce 2002 knihu jeho her a krátkých povídek Činohry a záznamy.
V roce 2004 mu byla udělena Cena PEN klubu – Cena Karla Čapka a 24. října 2006 obdržel Cenu ministerstva kultury České republiky.

„Při pohledu na zcela prázdné jeviště našeho divadla se mě zmocňuje zvláštní, fascinující vědomí. Vidím v duchu celý ten objem čtyřiceti let; jakoby se zhustil do zvláštní kvintesence zejména toho nejlepšího, co kdy vzniklo a odehrávalo se v tomto malém prostoru a sloučilo se teď v jedinou zhmotnělou kvalitu, jakýsi jednotný oblak, jeden souzvuk všech těch báječných tvůrců, kteří vtiskli v průběhu čtyřiceti let nevyvanutelný punc celému prostoru, snad navždy. Jeviště totiž, to ohnisko stvořené pro postižení alespoň zlomku lidského dění, v souhře všech, má sílu a moc vytrhnout nás v hledišti alespoň na chvíli z utlumené rutiny našeho bytí a dát pocítit z jeviště podstatu obnaženého života.
Představa bleskurychlého spádu všech těch inscenací za těch čtyřicet let vytvořila v mé mysli nepředstavitelný tanec výjevů v zběsilém tempu času; ten dnes čtyřicetiletý objem veškeré energie všech, kteří kdy silou svého talentu vytvářeli mnohdy nezapomenutelné dění na tomto jevišti.
Ač různí, ale nanejvýš osobití, vtiskli, jak už bylo řečeno, pečeť celému divadlu a zároveň stylu zdůrazňujícímu vzájemnou spolupráci všech, zejména vyjadřování se režiséra přes herce; styl, který mnozí uznávají a vyhledávají v našem divadle dodnes. Napětím i smíchem prezentovat svoje chápání i svoji osobní zkušenost se sebou i lidmi; to bylo a snad i je společným jmenovatelem všech zúčastněných; to ověřování si vlastního ‘já’ přes ‘já’ někoho jiného, přes hru, skutečný kontakt a souhru.
Zrození tohoto divadla před čtyřmi desítkami let nemá své kořeny ve vášnivé touze založit si vlastní divadlo. Je výsledkem šťastné náhody v příhodnou chvíli. Důležité je, že bylo vytvořeno z Ničeho Něco. A to vzbuzuje zvláštní pocit a vědomí. Je to pocit jistého práva na pokus. Ti, co byli na samém začátku, nenastoupili na již existující loď, ale tu loď si sami postavili. A to je podstata věci.“
Ladislav Smoček v knize Činoherní klub 1965 – 2005