Milý Petře, tvé první angažmá po absolvování DAMU v roce 1988 tě zavedlo do Činoherního studia v Ústí nad Labem. Zahrál sis tam i Osipa v Gogolově Revizorovi a Smerďakova v Dostojevského Bratrech Karamazových. Však tam také byl tvým kolegou vynikající překladatel z ruštiny a herec Leoš Suchařípa. Jak vzpomínáš na své ústecké angažmá?
Taky jsem tam měl možnost uskutečnit vlastní projekt nazvaný Disk-žokej, one man show o jednom neúspěšném herci, který nebyl známý, proto neměl práci a musel se živit jako dýdžej. V Ústí jsem se na jevišti setkal s krásnými osobnostmi. Vůbec jsem měl v životě čest potkat se při práci s mnoha českými herci. V koprodukčních filmech, které se u nás natáčely, jsem pracoval i světovými hvězdami, jako Heath Ledger, Keira Knightley nebo sir Ben Kingsley. Na nich bylo zajímavé, že čím dál to dotáhli, tím míň měli potřebu ostatním dokazovat, jak jsou úspěšní. A hrát s Leošem Suchařípou v Činoherním studiu pro mě bylo inspirující, protože jako překladatel divadelních her znal přesně smysl i situace, a když mu na jevišti nějaké slovíčko vypadlo z paměti, bez hnutí brvou ho nahradil jiným, naprosto adekvátním. Jen jeho partner musel být neustále ve střehu, protože až do konce repliky nevěděl, jaká slova vlastně padnou. Zkrátka, vyžadoval od kolegů velmi pozorné herectví. Což je asi dobře...
 
V Činoherním klubu jsi během takřka patnácti let vstoupil do třinácti inscenací. Mimo jiné jsi hrál zajímavé „české typy“ v inscenacích Ladislava Smočka: převzal jsi roli Kleofáše Červenky ve Vodním družstvu Josefa Štolby a byl jsi obsazen do role stavitele Tureckého v Deskovém statku Václava Štecha. Čím tě postavy z děl klasiků české divadelní komedie inspirovaly?
Postava Červenky ve Vodním družstvu byl zkorumpovaný radní. Hyena, která při posuzování veřejně prospěšného projektu sleduje jediný cíl: co z toho osobně získá. A stavitel Turecký z Deskového statku byl typický lobbista. Snažil se infiltrovat do politiky, aby mohl prosazovat své obchodní zájmy. Podobnost s dnešní dobou čistě náhodná? – Určitě ne.
Všude na světě jsou lidé stejní. Odjakživa byli. Většinou holt usilují jen o vlastní prospěch a blaho. I Zimbardův Stanfordský vězeňský experiment ukazuje, že lidé nejsou determinováni geny či výchovou, ale prostředím a společností, ve které žijí. A také si myslím, že lidé mají v různých zemích a různých dobách rozdílně nastavené mantinely zvykové, morální nebo právní, které jako jedinéje nutí – ať už prostřednictvím autocenzury, nebo vnější represí – korigovat vlastní chování a jednání. Ostatně, hyena je jedno z nejefektivnějších zvířat. Zatímco se lev či tygr pachtí za svou kořistí, hyena vyčkává, až se predátor unaví lovem a pak potravu ukořistí pro sebe. Příroda je krutá a nekompromisní. Slabí a nemocní v ní nemají šanci. A Homo sapiens je součástí přírodního řetězce. I když má jako jediný živočich schopnost sebeuvědomování a abstraktního myšlení, a tudíž se domnívá, že je něco víc. Takže není to vlastně v souladu s přírodou, že někdo dokáže být větší svině, a proto se má materiálně lépe? Nepatří tedy budoucnost právě těm (všeho)schopným a zákeřným, kteří nakonec ukořistí veškerou potravu, takže ti slušní postupem času vyhynou? Pokud ano, pak to taky může být jako v tom vtipu o dvou planetách letících Vesmírem, přičemž jedna říká, že „chytla Homo sapiens“, a druhá ji utěšuje, že „to časem zmizí samo“.
 
S Ondřejem Sokolem ses prvně setkal v jeho inscenaci McDonaghova Pana Polštáře, a pak jste si byli hereckými partnery v Hamptonových Nebezpečných vztazích v režii Ladislava Smočka. Vikomtu de Valmont dovedl sluha Azolan posloužit v lecjaké intrice, není-liž pravda?
Sluha Azolan má v Nebezpečných vztazích jen tři výstupy: v prvních dvou se pánovi chlubí, jak pěkně pro něj všechno zaonačil a dost mu při tom „leze do zadku“, takže jsme ho s Ondrou překřtili na „Azolan – mast na hemoroidy“. A v posledním obrazu poměrně dlouho umírajícího pána mlčky podpírá, takže jsem mu pracovně říkal „Azolan – držák na Valmonta“. Ale jinak mám loajalitu rád. Považuji ji za dobrou vlastnost, důležitou pro to, aby mezi lidmi mohla vládnout důvěra.
 
Čím je pro tebe zajímavá Ptákovina? Milan Kundera ji napsal v roce 1966 a Ladislav Smoček ji inscenoval jako hru, jež se odehrává v naší současnosti.
Ta hra je krásná v tom, jak na zdánlivě banálním příkladu ukazuje jednak to, že svému osudu nikdo neuteče, a zároveň i to, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Přijde mi fascinující, že nějakým činem něco spustíš a pak už ti nezbývá než sledovat, jak se zákonitě vrší důsledky tvého skutku.
 
Od března hraješ v nové inscenaci dramatu Gerharta Hauptmanna Před západem slunce. Jak se ti spolupracovalo s Ladislavem Smočkem?
Ladislav Smoček je jeden z nejlepších divadelních režisérů a jeho inscenace stanovují mezníky v historii divadla. Můžeš u něj zapomenout na povrchní, pohodlné herectví, kdy použiješ něco z toho, co máš stokrát vyzkoušené. Myslím si, že nejsem jediný, kdo je nešťastný ve chvíli, kdy se mi nedaří Smočkovy představy stoprocentně naplnit. Žertem ho v těch situacích nazývám „skartovač hereckých sebevědomí“.
Říká se: „Život je nejlepší škola, jen školné je poněkud vysoké“. A já analogicky dodávám, že hrát u Smočka je nejlepší herecká škola. Jen školné někdy holt trochu bolí. Ale zaplaťpánbůh za to.
Petr Meissel v Činoherním čtení na červen 2013