Otmar Brancuzský
* 13. února 1956 v Jihlavě
V letech 1971 – 1974 se vyučil jako knihař ve Vidmavě. Na brněnské uměleckoprůmyslové škole studoval grafiku a fotografii. Po studiích působil jako herec v několika amatérských souborech a založil divadelní spolek „Bez chiby“. Profesionálně se věnuje herectví od roku 1990, kdy přijal angažmá v Horáckém divadle v Jihlavě. V roce 1993 odešel do Klicperova divadla v Hradci Králové a v letech 1995 – 2006 hrál v pražském divadle ABC. Členem ČK se stal v roce 2010.
V Činoherním klubu hrál v inscenacích:
Josef Štolba: Vodní družstvo (režie Ladislav Smoček / Kleofáš Červenka – v alternaci s Ondřejem Vetchým, Michalem Suchánkem, Petrem Meisslem; Matěj Rachota – v alternaci s Jiřím Zahajským)
Molière: Amfitryon (režie Martin Čičvák, 2006 / Argatifontidas, thébští kapitáni)
Thomas Vinterberg, Mogens Rukov: Rodinná slavnost (režie Martin Čičvák, 2006 / Kim)
Anton Pavlovič Čechov: Ivanov (režie Martin Čičvák, 2007 / Dmitrij Kosych)
Milý Otmare, jsi vyučený knihař. Co ti z tohohle řemesla zůstalo?
Ke knihařině jsem se dostal jako slepej k houslím. Dodneška čuchám k novým knížkám. Mám rád vazby, nemám rád brožovaný knihy.
Můžeš prozradit, kterou knížku máš rád?
Poslední roky jsem přečetl málo knih. Mám rád knížky Alexandra Grina. Miluju Romanci pro křídlovku, i tu zfilmovanou. Nejraději čtu ve svém synovi Otmarovi. A určitě to není nuda.
A jak k tomu došlo, že jsi se stal hercem?
Když se dělala nějaká legranda, vždycky jsem se k tomu nachomejt. Moji učitelé knihařství ve Vidmavě v Jeseníkách hráli divadlo a přibrali mě k sobě. Pak jsem se z recese přihlásil na JAMU. Nevzali mě. To byla sázka v hospodě. Měl jsem vystudovanou umělecko-průmyslovou školu v Brně, obor grafika a fotografie. Živil jsem se výtvarničinou. V jihlavském muzeu jsem připravoval výstavy, maloval plakáty. Párkrát jsem si zahrál v divadelním spolku Klicpera. Moji poslední výstavu přijel schválit soudruh z Ostravy. Nelíbila se mu Makovského socha Klečící žena myjící dítě. Řekl, že by to chtělo nějakého havíře, a že není pěkné, jak se ta matka hrbí… Tak jsem odešel na hospodu do Brtnice. Dělal jsem dva roky hospodského a založil ochotnický soubor „Bez chiby“. Najednou jsem tam pocítil, že bych to měl s herectvím zkusit doopravdy. Ve 34 letech jsem oslovil Michala Junáška a Miloše Stránského a 1. ledna 1990 jsem nastoupil jako elév do Horáckého divadla v Jihlavě. Myslím si, že člověk nemá spekulovat o tom, co mu řekne duše.
Kdo tě objevil pro Městská divadla pražská?
Po dvou a půl letech v Jihlavě jsem nastoupil k Jiřímu Ouřadovi do divadla v Hradci Králové, kde jako host režíroval Milan Schejbal. V roce 1994 mi nabídl hostování v Divadle ABC v inscenaci Jak jsem vyhrál válku. Na to konto jsem dostal angažmá.
Co tě přivedlo do Činoherního klubu?
O Činoheráku jsem hodně slyšel od mých kamarádů Lály Dulavy a Ondry Vetchého. Pamatuju si, že když jsem sem poprvé přišel, měl jsem pocit, jako když přijdu někam domů. Před šesti lety jsem tu hrál za Michala Suchánka ve Vodním družstvu. V roce 2004 jsem byl pozván do Impresária ze Smyrny, pak do Rodinné slavnosti a Amfitryona.
Jsem rád, že jsem tu poznal Ladislava Smočka a Martina Čičváka. Baví mě koukat se z portálů, co se děje na jevišti, a pozorovat herce, kteří se navzájem vnímají. To nefunguje v každém divadle. V Činoherním klubu se takové vnímání velice ctí.
Měl jsi možnost pracovat také ve filmu?
Párkrát jsem dostal příležitost. V Městečku u Honzy Krause, v Podvraťácích Iva Macharáčka. V Návratu zbloudilého pastýře režiséra Petra Kotka hraju s Vladimírem Javorským. Doufám, že další pěkná role ještě přijde.
Co ti přináší život u divadla?
Pro mě je důležitá svoboda mysli. Ten kumšt, tenhle zvláštní druh volnosti a svobody. Divadlo pro mě není zaměstnání, je to životní styl.
Otmar Brancuzský v Činoherním čtení na leden 2007
