NA CESTĚ
V jedné irské baladě se vypráví o prašné cestě, která byla přirozeně spjatá s životy lidí, kteří ji užívali a žili v její blízkosti. Ta cesta byla součástí a svědkem jejich osudů. Jen někteří z nich však pochopili, že ta prašná cesta má svou duši. Takovou cestou může být i divadlo a třeba zrovna Činoherní klub. Zatím skoro polovina mého života se s ním nějak prolíná a křižuje. A já vím, že tohle divadlo má taky duši. Je utkaná z osudů lidí, z jejich invence, kamarádství, lásky, ambicí, proher, zášti a zrady. Nevím, jak dlouho se naše cesty budou ještě protínat, ale vím, že roky, které jsem tu prožil, byly strašně bohaté a krásné, a ať už tu bude kdokoli, já jsem se navždy stal součástí duše tohoto místa. Tak děkuju. A zase někdy…
Ondřej Vetchý v Činoherním čtení na září 2001


Rozhovor pro Magazín Práva (březen 2010)
CENA, KTEROU PLATÍM ZA HRANÍ, JE VELIKÁ
Tak obvykle rozhovory s vámi končí. Proč vás novináři tak štvou?
Tak předně: nemám vůbec potřebu jakékoli komunikace touto formou. Je to vaše potřeba, ne moje. Za druhé: sama nejlépe víte, jak dlouho a jak pracně jsme se během posledních měsíců naháněli, abychom se vůbec setkali, natož abychom ten rozhovor dodělali. Pokud nemá být formální, a to nikdo z nás dvou nechce - to by nemělo vůbec žádný smysl – spotřebuje to hromadu času a energie. Za třetí: nemám garanci, že tam napíšete to, co skutečně říkám.

Ale to snad…
Předešlé zkušenosti mě v drtivé většině případů zklamaly nebo dočista znechutily, protože interpretace toho, co jsem řekl, byla nepochopená, pokřivená, pokroucená, zjednodušená, účelová, zdeformovaná, povytrhaná z kontextu, lživá, bulvární… Pokaždé mě to strašně deprimovalo. Jedinou jistotou, že to, co říkám, nebude zkreslené, je pro mě interaktivní komunikace. I za cenu, že můžu říkat blbosti.

Co vás naopak nedeprimuje, ale dělá vám radost?
Lidi, které mám rád a se kterými jsem v bezpečí. Děti, rodina, kamarádi, sport, plzeňské pivo, dobré víno, voda…

Takže obyčejné věci?
Mám pocit, že z obyčejných věcí se staly neobyčejné.

Jak to myslíte?
Když je někdo slušný, statečný, otevřený, svobodný, nekrade, nelže, nemachruje, není hajzl, je hodný, má talent, snaží se chápat souvislosti, bojuje se svým egem, má potřebu komunikovat, je to pro mě neobyčejný zážitek. Jsem šťastný, když narazím na někoho, kdo má rozlišovací schopnosti, potřebu a ochotu přijímat nové informace. Kdo je prostě jenom normální.

To takových lidí tak ubývá?
Mám strach, že ano. Tahle kotlina přišla v minulém století o tři a půl miliónu lidí, kteří byli po staletí stavebním kamenem téhle společnosti, stejně jako jsme se vzdali tradičních židovsko-křesťanských hodnot, na kterých stojí tzv. západní civilizace.
Komunistům se navíc podařilo trvale vyvrátit venkov a rozprášit tradiční rodiny, v nichž mohly tyto hodnoty přežít. Ani po roce 1989 jsme neměli čas a šanci se navrátit ke svým původním vlastnostem a nezaměnitelným výlučnostem, kterými bychom mohli jako barevný střípek Evropě přispět. Stala se z nás pseudounifikovaná země Evropské unie bez osobitého, nezaměnitelného přínosu. Bylo by s podivem, kdyby takových lidí neubývalo.

V čem náš přínos mohl být nejviditelnější?
Tahle malá zemička díky tomu, kde leží, díky historické multinárodnosti a multikulturnosti, která tu vždy byla přítomna, vygenerovala obrovské množství talentovaných a konkurenceschopných lidí, kteří byli a koneckonců stále jsou dostatečně pragmatičtí na to, aby přežili a zároveň si uchovali rozlišovací schopnosti s nezbytnou špetkou humoru.
Byl tu předpoklad intelektuálně bohatého a tvořivého prostředí, který nás mohl dovést k moderní, prosperující, vyvážené a rezistentní společnosti. A kdyby všechno přirozeně pokračovalo, mohli jsme se stát skutečným mostem mezi Východem a Západem, mostem mezi národy a mezi náboženstvími, místem vzdělanosti a kultury.

V čem jsme tedy selhali?
Je otázka, v čem jsme selhali a v čem jsme mohli neselhat. Bavíme-li se o dvacátém století a době od vzniku Československa, bylo to neřešitelné zadání. Byli jsme příliš malí na to, abychom mohli demokracii ubránit. Možná teď máme i díky tomu pocit, že funguje anebo nefunguje sama od sebe. Není to tak. Demokracie je o osobní odpovědnosti a angažovanosti každého člověka. Československo nebylo schopné ochránit sebe ani svoje občany. Včetně Rusů, kteří sem utekli před bolševiky, Židů, kteří zde po staletí žili, německých antifašistů, kteří utekli před Hitlerem.
Kapitola sama pro sebe je pak odsun sudetských Němců. Byli to lidé, kteří tady žili po staletí, měli tuhle zemi v srdci, obrovsky tady přispěli k hospodářskému i kulturnímu rozmachu. Přestože se to po všech historických zkušenostech, a zejména hrůzách druhé světové války jevilo jako nejlepší řešení, uplatňování kolektivní viny je pro mě nepřijatelné.

Mají tyto vaše názory něco společného s tím, že jste z Vysočiny?
My jsme do Jihlavy přišli jako náplava, ale to skoro všichni. Jihlava byla převážně německý prostor. Maminka se narodila ve Znojmě. Tatínek ale z Vysočiny byl, narodil se v Okříškách u Třebíče. Jeho předkové přišli s velkou pravděpodobností po Bílé hoře v době rekatolizace jako leníci z Itálie. Vecchio je italsky starý.

Neznepokojují vás některé naše národní rysy? Třeba to, jak zacházíme se svými hrdiny?
Kdyby mě to netrápilo, musel bych být idiot. Už dávno jsem ale rezignoval na to, že jsem z národa, který je skvělý, čestný, statečný a krásný. Naštěstí tu vždycky byl a stále je segment populace, který je za ty nejušlechtilejší hodnoty ochoten zaplatit daleko větší cenu, než si většina lidí umí vůbec představit. Možná že i to je odpověď na to, proč mají Češi potíže s hrdiny.

Vy byste položil život za to, v co věříte?
Je-li to něco, co za život stojí, nebo něco, co cenu života má – jako třeba svoboda – pak ano. To přece asi každý člověk.

To nemyslím, spousta lidí uteče ještě dřív, než si takovou otázku vůbec položí.
Já se taky všeho bojím, ale nakonec stejně nemám na vybranou a jdu do toho. Máte ale asi pravdu. Už vím, že je spousta slušných lidí, kteří v sobě nemají tu schopnost, ochotu nebo chuť bojovat. Nejsou tak prostě nastaveni. Kvůli takovým lidem ale za to bojovat stojí. A musí to udělat někdo, kdo toho schopen je.

Když se člověk na vás dívá, je jasné, jak je pro vás důležitá nejen duchovní, ale i tělesná kondice.
To není můj výmysl, tahle idea tu přece byla odedávna a důvody jsou zřejmé. Ve světě lidí nestačí, aby člověk někam směřoval, vzdělával se a po celý život se snažil chápat souvislosti, musí být i silný, protože musí počítat s tím, že se dostane do konfliktu. A pak bude muset obhájit to a bojovat za to, čemu věří, a ochránit při tom nejenom sebe, ale i svoje blízké.
Když mi můj kamarád jednou tvrdil, že je pacifista, zeptal jsem se ho, co by udělal, kdyby někdo ohrožoval jeho maminku nebo sestru nebo dítě. Samozřejmě řekl, že by je bránil. Řekl jsem mu: Ale jak, když jsi pacifista? Není to tedy evidentně jenom otázka jednoho rozhodnutí.

Nebojíte se vypouštět svoje děti do tohoto světa?
Generace mých dětí se v tom světě orientuje asi lépe než já. Nic jiného nepoznaly. Já ještě ano. Dcera mi několikrát vmetla, že jsem jí strašně zkomplikoval život, že svět není takový, jak si myslela.

Co jste jí na to řekl?
Že to přece neznamená, že to je špatně. Za to, abychom předali tuto společnost generaci, která přijde po nás, v co nejlepším stavu, musí každý z nás každý den bojovat. A bojovat i proti těm, kteří tady na všech úrovních kradou. Krást není normální. I kdyby to dělalo devadesát devět lidí ze sta, není to normální.

Jaký jste otec?
Myslím, že jsem asi lepší otec než partner.

Vy jste vůči ženám trochu skeptický, že?
Ne, vůbec ne! Žen si nesmírně vážím a obdivuji je. Ženy jsou ale silnější než muži. Zdá se mi, že jsou pro život daleko vybavenější. Jenom se bojím, aby se samy zbytečně nepřipravovaly o výsady, které mají. Ve světě mužů je překvapivě třeba kvůli svému egu snadno házejí za hlavu. A to je hrozná škoda. I tohle vede paradoxně k tomu, že muži přestávají být gentlemani.

Myslíte, že to tady nakonec dobře dopadne?
Myslím, že budeme všichni mrtví, paní doktorko. Moc bych si ale přál, aby po tomto světě, v němž žijeme teď, existoval nějaký jiný a pak třeba uvidíme, co se s lidmi stane. Bude-li nás to ale v tu chvíli vůbec zajímat.

Vy v jiný svět věříte?
Věřím, že to, co tady žijeme, není jediná forma života.

Vysvětlete to, prosím.
Lidský druh je tady v této podobě několik set tisíc let a v poslední době se zdá, že tuhle planetu, která je v zajetí lidí, vybydluje. Jako bychom tady byli něčím navíc. Jsem přesvědčen o tom, že bez injektáže kohosi bychom nemohli ve svém vývoji dojít takhle daleko. Musí tu být nějaký vyšší záměr, opodstatňující naši existenci.
Je pro mě nepřijatelné smířit se s tím, že se člověk dostal do stadia, kdy beztrestně tuto nádhernou planetu ničí. To, čeho jsou lidé schopni, ať už vůči ní nebo sami sobě, by bez něčeho následujícího byl jenom výsměch lidskému druhu. Tato víra a přesvědčení mi dávají určitou naději.

Věříte, že nastupující generace bude rozumnější?
Ano, moc bych si přál, aby ano. Ale takových nastupujících generací už tady byly tisíce. A člověk je pořád stejný.

Z toho, kolik lidí vám jen za tu chvíli, co spolu hovoříme, volá, soudím, že máte hodně kamarádů.
Ano. Není to tak dávno, co jsem svým kamarádům napsal, že jim děkuji za to, že díky nim můžu zůstat sám sebou, protože oni jsou mojí zpětnou vazbou. Díky nim vím, že jsem ještě normální.

Je to velký závazek vázat na sebe lidi?
Pro mě to není závazek, pro mě to je smysl existence. Kamarádství se musí pěstovat. To si u nás v Činoherním klubu často říkáme s Petrem Nárožným a ostatními kluky. Stane se, že se s někým dlouho nevidíte, a když se pak setkáte, uvědomíte si, že je najednou někde jinde, než jste vy, že jste se jeden druhému ztratili. Proto je tak strašně důležité si názory neustále ověřovat, cizelovat a precizovat je.

Zradil jste někdy někoho?
To víte, že jo. Učím se aspoň rozlišovat, koho jsem skutečně zradil, kdo se do mě jenom projektuje a vkládá do mě svá očekávání, své představy, ale i předsudky. Přitom jsem si vědom toho, že když se zachovám unáhleně, prchlivě, zbaběle nebo nedostatečně důrazně, ubližuju a zrazuju při tom sám sebe. Hodně mi pomáhá to, že už vím, kdo jsem. Tedy myslím, že vím.

Kdo je pro vás největší autorita?
Vynechám-li ty, kdo ještě zaplaťpánbůh žijí, pak bych jmenoval třeba pány Vojtěcha Cepla, Ivana Medka, Jana Wienera, Pavla Tigrida, Otakara Motejla, Leoše Suchařípu, Otu Ornesta, Vlastimila Brodského, Oldřicha Daňka, Arnošta Lustiga… Vždycky, když někdo z těchto mimořádných lidí odejde, uvědomím si, jak téhle zemičce umírají dospělí a zůstáváme tady jenom my děti. Navazovat na tyto mimořádné muže je takřka nemožné.

S jakými pocity jste hrál postavu inspirovanou Václavem Havlem ve filmu Ireny Pavláskové Zemský ráj to napohled?
S panem prezidentem se dlouho znám, byli jsme si blízcí. Docela mě vyděsilo, že mám ztvárnit postavu, kterou autorka rekonstruovala jako vzpomínku na dobu, kdy se s ním setkala jako mladé děvče. Ta postava spotřebovala obrovské množství energie, aby ožila. To mě překvapovalo. A taky jsem se bál, zda na mě nebude naštvaný.

A byl?
Nevím, od té doby jsme se spolu nesetkali. Ani nevím, zda ten film viděl.

Od začátku roku vás diváci mohou vidět hned ve dvou nových filmech. Prvním byla Hřebejkova Nevinnost. O čem pro vás je?
O tom, že máme odpovědnost za každou vteřinu svého života. Že nás nic nezbavuje viny a odpovědnosti za to, co jsme kdy udělali, i když to bylo kdysi dávno, i když jsme byli třeba mladí, nebyli jsme schopni dohlédnout důsledky, a navíc to bylo z lásky. Za všechno ve svém životě musíme zaplatit. Myslím, že tenhle film je zajímavý a pozoruhodný, nejen v kontextu českého filmu, ale i v kontextu Honzovy tvorby.

Do kin vstoupily Autopohádky, kombinace animovaného a hraného filmu, kde hrajete hlavní postavu. Máte pohádky rád?
Jsou nesmírně důležité, protože v nich – alespoň v těch českých – vítězí dobro nad zlem, což v životě nebývá úplně tak obvyklé.

V Česku se točí ročně přes dvacet hraných filmů. To je překvapivě hodně, ne?
Film stojí deset, dvacet, třicet miliónů… Peníze na polovinu filmů, které se tady točí, bych dal raději na nějakou humanitární činnost. Považoval bych to za smysluplnější. Ale je moc těžké a možná i neslušné to takto hodnotit. Československo byla filmová velmoc. Měli jsme tu desítky světových režisérů, scenáristů, kameramanů, výtvarníků a dalších filmových tvůrců: když jel v šedesátých letech nějaký český film na mezinárodní festival, ucházel se vždy o hlavní ceny.
Po okupaci v roce 1968 třetina těchto úžasných tvůrců emigrovala, třetina nesměla točit a třetina se nějak zkur… Studenty neučili ti nejtalentovanější. Tvůrce, kteří dnes točí, spojuje často jen to, že točí ve stejné době. Kdyby na FAMU učil Miloš Forman, Pavel Juráček, Jan Němec, Vojtěch Jasný, Jiří Weiss, Ivan Passer, Jiří Krejčík, František Vláčil, Ladislav Rychman a další a další, tak by bylo všechno… to by bylo vlastně všechno úplně jinak. Neřeším teď, že by třeba ani učit nechtěli.

Loni jste v seriálu Okresní přebor okouzlil diváky jako amatérský kapitán a trenér venkovského fotbalového mužstva. To vás bavilo, ne?
Chtěli jsme udělat protiváhu toho, co se teď u nás povětšinou v televizích dělá. Okresní přebor mám moc rád, když ale na něčem pracujete čtrnáct hodin denně, nemůžete říct jen, že vás to baví. Ta práce sama o sobě je docela drsná.

V čem je pro vás nejdrsnější?
Mívám často problém udělat práci, kterou udělat musím, natož abych dělal věci, které jsou nadstavbou té práce nebo z ní jen vyplývají. Jako třeba teď povídání s vámi. Jsem často tak unavený nebo vynervovaný, že večer už ani nemůžu hrát divadlo.

Jsou tyhle pro vás nepříjemné věci, které ale k vaší práci patří, tak nesnesitelné, že jste někdy uvažoval, že byste s hraním sekl?
Někdy?! Na co se mě to ptáte? Není den, abych o tom neuvažoval. To, že má někdo k něčemu předpoklady, je jedna věc, ale to, jak sám v sobě zpracuje důsledky toho, co dělá, je věc druhá.

Máte vůbec hraní rád?
Já to neberu tak, že z toho mám mít radost, doufám jen a moc si přeju, aby z toho měli radost diváci. To, aby byli spokojení, vnímám jako povinnost. Když hraju v Činoheráku, často vidím, že radost mají. Cena, kterou za to platím, je veliká. Je to i cena, kterou platím za to, že mohu pracovat s lidmi, které mám rád. Jinak nemám a priori žádnou ambici.
Dana Braunová, Magazín Práva 12. března 2011