Milá Lado, studovala jsi činoherní herectví na JAMU v Brně. Tvým pedagogem byl Josef Karlík. Co pro tebe znamenalo setkání s ním? Co jsi se od něj dozvěděla o divadle a herectví?
Jsem osudu velmi vděčná za setkání s panem Karlíkem. Byl nejen velký herec, ale taky vynikající pedagog, nekompromisní, někdy tvrdý, ale cítili jsme, že se z nás snaží dostat to nejlepší a předat nám vše, co o divadle ví. Že se musí dělat naplno, že je potřeba dostat se k podstatě jednání postavy a to pak „zveřejnit“. A myslím, že se nás snažil připravit i na to, že divadlo je svět tvrdé konkurence, občas bolí a občas v něm můžete zažít krásný okamžik.

Když jsi končila školu, dostala jsi roli u Karla Kachyni. Hrála jsi titulní postavu ve filmu Hanele. Jak se s odstupem let díváš na své první velké zkušenosti před kamerou? Jak vzpomínáš na režiséra Kachyňu?
Karel Kachyňa byl opravdu Pan režisér, který přesně věděl, co od vás chce a nerad ze svých představ slevoval. Asi právě díky zkušenosti s panem Karlíkem pro mě nebyla jeho náročnost takový šok. (Nikdy bych si třeba nedovolila přijít na plac bez stoprocentní znalosti textu.) Ale jinak jsem byla opravdu nezkušená, před kamerou jsem stála poprvé, čerstvě po škole, hned ve velké roli a všechno bylo jiné než na divadle. A i když jsem možná měla tehdy větší sebevědomí než dnes, neodvažovala jsem se moc improvizovat, snažila jsem se prostě maximálně naplnit režisérovu představu. Ale byla to samozřejmě nádherná zkušenost. Herci, kteří točí často, mají velkou výhodu, protože už jsou před kamerou svobodní. Pokud se tam ocitáte sporadicky, omezuje vás právě to, že si musíte spoustu věcí hlídat.

Jako svoji první roli v Činoherním klubu sis zahrála Soňu v Čechovově Lesoduchovi, tehdy v alternaci s Annou Bendovou. Krásnou roli jsi pak hrála v Koltèsově Návratu do pouště – tvoje Fatima byla dcerou Matyldy, kterou hrála Emília Vášáryová. Jak jsi se cítila v téhle inscenaci?
Návrat do pouště jsem měla ráda, i když jsem s Fatimou docela bojovala. Zkoušení s Romanem Polákem pro mě nebylo jednoduché. Patří k režisérům, kteří herce provokují, místo konstruktivní připomínky si spíš rýpnou, když vám něco nejde. Na některé lidi to působí, ale já dostanu spíš strach. Koltèsův text byl krásný, ale bylo obtížné ho inscenovat. Pak jsem ale ráda pokaždé sledovala Emilku Vášáryovou, pana Nárožného, Báru Hrzánovou... Byl to zážitek.

Několikrát jsi v Činoherním klubu pracovala s Martinem Čičvákem. Nyní tě oslovil i k hostování ve Stavovském divadle, kde režíroval Shakespearova Kupce benátského. S Martinem se znáte už od školy. Co tě baví na spolupráci s ním? A kterou roli jsi s ním dělala nejraději?
Martin Čičvák je talentovaný režisér. Baví mě jeho hravost a vždycky se těším, s jakým nápadem přijde. Je to třeba detail, který mě vážně překvapí a úplně nezapadá do mé představy o roli, ale zkusím to a často jsem příjemně překvapená. S ním se dá někdy výborně dojít od detailu k celku. Ráda vzpomínám už na zkoušení Figarovy svatby na škole, měla jsem ráda Lidočku v Suchovo-Kobylinově Procesu a moc mě baví Mette v Rodinné slavnosti. Zkoušení Kupce benátského jsem si opravdu užila. Bylo příjemné po delší době zkoušet v novém prostředí, sešla se tam výborná parta lidí, většinou mých vrstevníků, takže úplně odpadl takový ten stres „hrát v Národním“. Na každé představení se těším.
Lada Jelínková v Činoherním čtení na únor 2010



Činoherní klub… je pro mě pojem. Za nějaké dva roky mu bude 40 let a na JAMU byl součástí přednášek z dějin divadla, takže můžu říct, že mám z Činoheráku zápočet.
Činoherní klub… první, koho jsem znala osobně, byl Standa Zindulka. Byla jsem v angažmá v Divadle F. X. Šaldy v Liberci a Standa tam hostoval v Lucerně. Jednou před představením mi řekl: „Přijel se na tebe podívat náš pan ředitel.“ Utrpěla jsem hysterickou ztrátu hlasu… a pak si pamatuji, jak jsem večer skákala radostí po posteli, protože mi pánové Procházka a Krobot nabídli roli v Činoheráku. Alternovala jsem (tedy alternuji dosud) s Aničkou Bendovou, která tou dobou čekala malého Mikuláše, Soňu v Lesoduchovi. Takže, Mikuláši, díky!
Činoherní klub… je divadlo, kde se pořád něco děje. Třeba když vypadne proud a Stanley (náš inspicient Stanislav Štícha) zkouší potmě s Ondrou Vetchým, prý aby se nestyděl, ale Lála (Jaromír Dulava) všechny navede, aby se šli dívat, a my všichni jdeme, včetně pana ředitele.
Činoherní klub už není šedomodrý ale oranžovorůžový a já doufám, že nás tu čeká minimálně oranžovorůžová budoucnost. Někteří mí kamarádi říkají – vy nejste z divadla, vy jste z klubu – já říkám – milé divadlo, díky, že jsi mě vzalo.
Lada Jelínková v Činoherním čtení na únor 2003