Jana Břežková
* 6. září 1943 v Ostravě

Absolvovala DAMU v roce 1964 a po dvou divadelních sezónách v příbramském divadle se stala v roce 1967 členkou ansámblu Činoherního klubu, kterému je věrná dodnes.


V Činoherním klubu hrála v inscenacích:
Niccolò Machiavelli: Mandragora (režie Jiří Menzel, 1965 / Lukrecie)
Ladislav Smoček: Bludiště (režie Ladislav Smoček, 1966 / Mladá žena)
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Zločin a trest (režie Evald Schorm, 1966 / Nastasja)
Alena Vostrá: Na koho to slovo padne (režie Jan Kačer, 1966 / Blanka)
Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor (režie Jan Kačer, 1967 / Hejtmanova dcera)
Pavel Landovský: Hodinový hoteliér (režie Evald Schorm, 1969 / Zuzi)
Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad (režie Jan Kačer, 1969 / Duňaša)
Voltaire: Candide (režie Jaroslav Vostrý, 1971 / Nevěsta, Guirlanda)
Maxim Gorkij: Na dně (režie Jan Kačer, 1971 / Nataša)
Jakob Michael Reinhold Lenz: Vychovatel (režie Jaroslav Vostrý, 1972 / Gustička)
Leonid Leonov: Zlatý kočár (režie Jaroslav Vostrý, 1972 / Dášenka)
Anton Pavlovič Čechov: Strýček Váňa (režie Jan Kačer, 1973 / Jelena)
Carlo Goldoni: Poprask na laguně (režie Ladislav Smoček, 1973 / Orsetta)
Milan Calábek: Doktor Faust (režie Milan Calábek, 1974 / Anna)
Anton Pavlovič Čechov: Racek (režie Jan Kačer, 1975 / Máša)
Leonid Leonov: Vlk (režie Ladislav Smoček, 1976 / Xénie)
Helena Albertová: Parádní pokoj (režie Ivan Zmatlík, 1976 / Nina)
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Strýčkův sen (režie Ladislav Smoček, 1977 / Zina)
Leonid Andrejev: Ten, který dostává políčky (režie Miroslav Macháček, 1977 / Zinida)
Bertolt Brecht: Krejcarová opera (režie Evžen Sokolovský, 1978 / Polly Peachumová)
Alexandr Nikolajevič Ostrovskij: Bouře (režie Ivo Krobot, 1980 / Varvara)
Ödön von Horváth: Povídky z Vídeňského lesa (režie Ladislav Smoček, 1981 / Ema)
Michal Lázňovský: „Dobrodružství“ (režie Ladislav Smoček, 1983 / Věra)
Elias Canetti: Dům (režie Ladislav Smoček, 1988 / Lena)
Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále (režie Ivo Krobot, 1989 / Vanda, Marcela – dívka z čokoládovny Orion Maršner, Servírka atd.)
Václav Havel: Žebrácká opera (režie Jiří Menzel, 1990 / Mary Lockitová)
Lev Birinskij: Mumraj (režie Ladislav Smoček, 1991 / Jekatěrina)
Euripidés: Orestés (režie Jan Nebeský, 1991 / Druhá žena)
Josef Štolba: Vodní družstvo (režie Ladislav Smoček, 1994 / Lili Cafourková)
Nikolaj Vasiljevič Gogol: Ženitba (režie Vladimír Strnisko, 1995 / Duňaša, služka)
Anton Pavlovič Čechov: Lesoduch (režie Ivo Krobot, 2000 / Marie Vojnická – alternace s Lenkou Skopalovou)
Bernard-Marie Koltès: Návrat do pouště (režie Roman Polák, 2000 / Prostitutka)
Václav Štech: Deskový statek (režie Ladislav Smoček, 2001 / Katy, hospodyně)
Jon Fosse: Jméno / Noc zpívá své písně (režie Martin Čičvák, 2003 / Matka v aktovce Noc zpívá své písně)
Fjodor Sologub: Ďáblova houpačka (režie Roman Polák, 2003 / Jeršovová)
Anton Pavlovič Čechov: Ivanov (režie Martin Čičvák, 2007 / Avdoťa)

V Činoherním klubu navrhovala kostýmy do inscenací:
Anton Pavlovič Čechov: Tři sestry (režie Vladimír Strnisko, 1996)
Tennessee Williams: Skleněný zvěřinec (režie Vladimír Strnisko, 1997)
Heinrich von Kleist: Rozbitý džbán (režie Vladimír Strnisko, 1998)
Eugène Labiche: Nejšťastnější ze tří (režie Vladimír Strnisko, 1999)
Luigi Chiarelli: Maska a tvář (režie Ladislav Smoček, 2002)

 
Jana Břežková: Spíš jsem to přežila, než zvítězila
rozhovor Zuzany Sílové
 
V případě Jany Břežkové je třeba začít vždycky od začátku a být přitom ve střehu. Plynule těká od surově vážných okamžiků, které zažila v divadle i v soukromí, ke komickým detailům, jimiž nenapodobitelně glosuje vše, co se děje kolem ní i v ní. Na otázku, proč chtěla být herečkou, odpoví otázkou: 
„Copak já jsem chtěla být herečka? Já jsem od pěti let chtěla navrhovat šaty! Jenomže na UMPRUM mě nevzali, protože jsem neuměla nakreslit figuru: představovala jsem si spoustu detailů a podrobností, ale celkovým tvarem jsem se nezabývala. Opomíjela jsem základy. Ty jsem si postupně doplňovala léty v praxi: poprvé jsem navrhovala kostýmy pro film Věry Chytilové Panelstory, pak mi díky kamarádce Janě Březinové nabídl spolupráci Juraj Jakubisko a v divadle Zdeněk Potužil. A když se vrátil z emigrace Luboš Hrůza, dělala jsem často s ním. A přitom si vystudovala svou vlastní UMPRUM. Trávila jsem dny v knihovně Uměleckoprůmyslového muzea, abych se něco dozvěděla o době, ve které se odehrává příběh, o žánru, o stylu. A teprve jsem pochopila jednu základní věc, kterou vždycky dělal Mirek Macháček. Když se připravoval na novou režii, seděl doma v křesle, oškubával mu rohy, a pořád dokola četl hru. Četl a četl a četl. Dlouho jsem to nechápala, vždyť už tu hru musí znát, brala jsem to jako většina herců, kteří si hru přečtou jednou, a pak se hlavně zajímají o svoje scény a repliky. Ale při kostýmech jsem najednou musela myslet na všechny postavy. A tak dodnes vždycky čtu a čtu a čtu, jednou, dvakrát, při třetím čtení začnu rozumět příběhu, uvědomuju si souvislosti, dozvídám se o postavách podrobnosti, které potřebuju, pak se mi ta hra začne líbit, zabydlím se v ní, a nakonec se příběh hry stane mým příběhem a já se v něm pak můžu svobodně pohybovat. – Macháček tuhle svou režijní metodu používal i jako herec. Když hrál Tybalta v Národním nebo tady v Pikniku Smilea, bylo to jiné, než jak obvykle hrají herci. Měl v sobě víc než jen ty svoje repliky, a proto hrál svobodně. Používal takové záchytné body jako branky ve slalomu, kterým si pak svištěl.“
 
A jak to bylo s Tebou a s herectvím? 
„Já jsem měla o herectví úplně zkreslené představy, protože jsem o něm neuvažovala. Závodně jsem hrála tenis, tancovala, zpívala ve sboru, trávila tři večery v týdnu v kině na filmech Laurence Oliviera, na italském neorealismu a francouzské nové vlně… Když přijel hostovat do Prahy Gérard Philipe v Cidovi, okouzlil mě už tím, jak vystupoval z auta na chodník v béžovém flaušovém kabátě… Šla z něho taková noblesa a záře – a to jsem si myslela, že je herectví.“
 
Ještě za studií na gymnáziu jsi ale hrála malé roličky v několika filmech, a tak když tě nevzali na UMPRUM –
„Poslechla jsem kamarádku a šla na DAMU. Díky profesorům, jako byl Ota Sklenčka, který nás s Františkem Němcem brával v neděli domů na oběd, nebo Jaromír Pleskot, který nám kreslil křivku role, jsme žili v příjemné bublině představ o půvabu a snadnosti tohoto povolání. Pravda je, že jsem nikdy nestála nohama na zemi. Brala jsem herectví jako příjemně blažený stav, pro který toho nemusíš zas tak moc dělat. Život mi dost často přihrával příležitosti, aniž bych se snažila – a při své věčné naivitě jsem si myslela, že to tak bude pořád. Nebylo. Ale přežila jsem, i když jsem leckdy nezvítězila.“
 
A co partneři? – Myslím na jevišti…
„Oleg Tabakov. Dodneška si pamatuju, jak v Revizorovi sestupuju na náš dialog seshora na scénu, a on se objeví… Když jsem ho předtím potkala v civilu, v ušance a s brejličkami, říkala jsem si, proboha, a s ním se mám líbat na jevišti?! – Přišel, upřel na mě oči a já byla v jiném světě. Prostě mě zhypnotizoval. Samozřejmě jsem tu roli měla nějak nazkoušenou, věděla jsem, co mám dělat, všechno bylo jako vždycky – ale najednou to bylo úplně jiné.“
 
Co říkáš dnešnímu herectví?
Nesnáším herce-věcaře. Praktiky v tom neblahém smyslu slova. Všechno jakoby profesionálně funguje, ale na jevišti mají kolem sebe kruh bezpečí, do kterého tě nepustí a ze kterého nevystoupí. Jarda Vostrý někde řekl, že jsme v Činoherním klubu hráli ze sebe a za sebe. Dneska každý opakuje ʻhraj to za sebeʼ – ale co tím doopravdy myslí? Že hrbatý hraje hrbatého jako hrbatého? V Činoherním klubu šlo vždycky o to vytvořit postavu, která je tvojí součástí, ale nejsi to jenom ty! Něčím tě to přesahuje. Kdo byla Jiřina Třebická, geniální Soňa ve Zločinu a trestu, v civilu? Na konci Hodinového hoteliéra měl pan Oldřich Nový monolog, kde tu moji postavu utěšoval: ležela jsem na posteli zády k němu, on tam seděl a vyprávěl tím svým melodickým hlasem ze starých filmů, s tou svou dikcí, že byl také v životě jednou tak ne-šťast-ný, a že si jen vzpomíná, jak jel v saních a rolničky cinkaly – a já jsem se vždycky rozbrečela… Znala jsem jeho byt, kde měl nad postelí pověšený ručně malovaný obraz své paní, která už umřela, jinak všude jen krabice – proč bych to ještě rozbaloval, říkal mi. Ale ta intenzita, s jakou pak přišel žít na jeviště! – Tohle má pro mě v sobě poslední Smočkova inscenace, i když to některé kritiky vůbec nepochopily.“
Jana Břežková v Činoherním čtení na listopad 2013

Milá Jano, přišla jsi do Činoherního klubu v roce 1967 a hrála jsi v inscenacích, které režírovali Ladislav Smoček, Jiří Menzel, Jan Kačer, Evald Schorm, Jaroslav Vostrý, Miroslav Macháček. V čem byla jedinečnost Činoheráku a co jsi do něj přinášela ty osobně?
Já myslím přináším každému, kdo o to stojí, naprostou oddanost, někdy poněkud zbrklou a na zastřelení, ale to souvisí s mým panenským znamením. Já jsem trapný člověk, nelžu a nezradím, ale jsem schopná vytvořit trapnost, která je někdy obtížná k pochopení, někdy je potřeba ji velkoryse přejít a odpustit. A takové lidi mě baví hrát.
Vždycky si vzpomenu na Evalda Schorma, který měl trpělivou laskavost, uměl pochopit nejistotu herce, navázat kontakt a přivést nás ke zdůvěrnění. Vylákal šneka z ulity, překvapil ho stopou, kterou za sebou zanechává, a ujistil ho, že je správná a zajímavá. Jednou se dokonce během zkoušky schoval do skříně, která tvořila náznak scény, protože se obával, že nás svou přítomností ruší v soustředění.
Činoherní klub měl určitý styl, kde si režiséři nevybírali herce podle toho, jak jsou známí, ale podle toho, co v jaké roli osobního mohl člověk říct. Jirka Hrzán něco zašumloval, zamával rukama a s naprostým přesvědčením sdělil pro nás všechny, kteří jsme ho milovali, něco naprosto ohromujícího. A tak si to pamatuji o všech ostatních, i o těch, kteří tady už nejsou a kteří nám všem moc schází. O to víc jsem vděčná za vteřiny s těmi, kteří si pamatují ty stopy na Měsíci.

Brzy po okupaci v srpnu 1968 musela řada osobností Činoherní klub opustit. Jaké to bylo období?
Mám dojem, že tak zoufale snadno se na všechno zapomíná. Bylo to znásilnění téměř všeho; s odstupem si téměř nejsem schopna odpustit, že jsem to přežila tak pokorně – prostě jsme prošli těmi peripetiemi okradeni o sebedůvěru, energii, skopáni do trapného přežívání i v soukromí. Na divadle se občas ještě něco urodilo – ale bylo to tak prosíváno a podrobováno takové selekci – něco se natočilo, pak se to sestříhalo, něco se nazkoušelo, pak se to přepisovalo – naučila jsem se autocenzuře, dostala jsem z toho chladovou alergii, četla jsem jen Melodii (muzikanti byli vždycky svobodnější), o filmu a divadle jsem si chodila číst do Polské kultury. Ztratila jsem pocit uvolnění i na jevišti – tak jsem se vdala! Což jsem si sama naprosto jasně zakázala už v osmnácti letech. A pro jistotu až na Nový Zéland!

Hraješ nyní v nové inscenaci Čechovova Ivanova, kterou režíroval Martin Čičvák. Jakými partnery jsou ti Marián Labuda, Vladimír Kratina a Radek Holub? 
Martin Čičvák mi moc pomohl, když mě obsadil do Fosseho aktovky Noc zpívá své písně, protože jsem po letech dostala roli, ve které jsem mluvila svým hlasem a vycházela z vlastních citů a zkušeností. Teď jsem zase dostala dárek v podobě setkání s Mariánem Labudou, který má úžasný sexappeal a tryská z něj taková spousta energie – v něčem mi připomíná Olega Tabakova. S Radkem Holubem se znám z Dámského krejčího – na jevišti je evidentně šťastný a energie z něj vyzařuje jako kosmická ohnivá koule. A Vladimír Kratina je krásný chlap, který se do ničeho netlačí a trvá na tom, že nejdůležitější je naučit se text, protože v něm je všechno, a když ho herec umí, tak si s ním může hrát jako s papírovým drakem a on si nad ním lítá a není mu překážkou. To je strašně důležité. Když jsem natáčela s Jurajem Jakubiskem film Báthory, měla jsem poprvé v životě k dispozici dialog couchera, se kterým asi běžně pracují západní herci a který vám nedá pokoj, dokud neovládáte svůj text tak dokonale, že i kdyby vás polévali ledovou vodou, budete si text prozpěvovat, protože je to pro vás úleva.

Které herce máš ráda?
Nejdřív Gérarda Philipa, pak Jeffa Bridgise. Mirka Macháčka jsem poprvé uviděla v Tylově divadle v Kunderových Majitelích klíčů v tesilových kalhotách zpíval „Buďte slečno svlečna, svlékněte si ty šaty…“ mně bylo patnáct a mámě jsme řekla – to je jediný herec, který hraje jako Američani – a u toho jsem zůstala.

Když jsi hrála ve hře Pavla Landovského Hodinový hoteliér, dostala jsi od Oldřicha Nového, který tu tehdy hostoval, lístek, který končil přáním: „a aby Vás ta láska k divadlu nikdy moc nebolela“.
To je pravda, mám doma fotografii, na které je herečka Asta Nielsen, kterou jsem mu připomínala. Je na ní zezadu na stroji napsaný dopis – a tam to stojí.
Jana Břežková v Činoherním čtení na leden 2008

NA KOHO TO SLOVO PADNE ...
Byla to léta šedesátá a v té době se urodilo... V Evropě i po celém světě. V Praze vznikl Činoherní klub. Některá představení jsem viděla i 27krát (Piknik, Burke), v některých jsem stála na jevišti 250krát, 300krát (Mandragora, Revizor, Hodinový hoteliér).
Tuhle kluci bourali scénu po představení, něco upadlo a udělalo to velikej rámus a Nárožný povídá – „Břéže upadla protéza.“ No, protézu zaplať pánbůh nemám, ale opravdu pamatuji hodně.
Pamatuji, když jsme hráli před královskou rodinou v Londýně v roce 1970 – Timesy psaly „Company creation“, pamatuji, když jsme hráli v Helsinkách v souvislosti s uzavřením Mírových dohod Višňový sad a pak jsme přijeli a nesmělo se o nás psát. Pamatuji se, jak jsem šla ze zkoušky a po Václavském náměstí běžel Jan Palach. Večer se hráli Camusovy Spravedliví. Sedmadvacetkrát jsem viděla Piknik. Jirka Hálek hledal po zemi mravence a Kačer křičel na Macháčka – „Smile, ty bído země!“ – a ten se jen chechtal. Pamatuji se, když Franta Husák říkal ve Zlatém kočáře – „A co má člověk dělat, když představení končí“ – a Libor Fára mu z hlediště odpověděl: „Jít do prdele, one more time everybody.“ To bylo, když vyhodili šéfa a spoluzakladatele divadla Jaroslava Vostrého. Jiřina Třebická klečela před funkcionáři a říkala: „Soudruzi, je měsíc máj, měsíc lásky, my tohle divadlo máme rádi, tady jsme potili krev“ a Lanďák se do toho optal toho nejvyššího: „To je tvoje kafe? Já to dojedu, jo?“ Josef Abrhám to posléze uzavřel: „Měli by to zamknout a klíč hodit do Vltavy.“ Měli jsme se rádi, ten společně prožitý večer, potom Skoumal hrál na klavír, někdy Pepík Abrhám; a Franta Husák na kytaru. Neměli jsme politické ambice, ale ani jsme nebyli blázni. Respekt jsme měli ke skutečným veličinám, těch bylo v divadle požehnaně a chovaly se skromně a přátelsky. Nebyli jsme schopni jeden druhého zachránit, ale myslím si, že jsme si měli co říct a že to bylo vidět. Když s námi dvakrát, v rozmezí několika let, hrál Oleg Tabakov, byl to svátek: zabodl se do člověka očima, prostě tě nepustil, musel jsi jít s ním. Byla jsem svědkem mnoha zákazů a odchodů. Když jsme měli první zkoušku na Povídky z Vídeňského lesa (v květnovém pátku 1981), šla jsem si to já sama řešit na ÚV, poradila mi to velká bojovnice Věra Chytilová – Panelstory se promítala jen někde v Krkonoších, v Semaforu se Kdyby tisíc klarinetů po premiéře muselo přepsat a rok se nehrálo, Herzův Upír z Feratu se musel přestříhat a Petr Nárožný tehdy řekl: „Bejt ženská, tak se nechám uvést do jinýho stavu.“ Potkala sem tehdy česky mluvícího Novozélanďana a povedlo se. Můj příběh je spíš praštěný než veselý nebo smutný, prostě jsem to nějak vydržela. Jedinej hrdinskej kousek byl, že jsem odmítla, ačkoliv se mi to moc líbilo, hlavní roli v Pensionu pro svobodné pány. Měla jsem z toho pak dva roky i v tomto divadle dramaturgický distanc, Pension se hrál deset let, ale já byla přesvědčena, že to bylo představení paní Jiráskové.
Dnes je tu nová generace, která má inteligenci, šarm a půvab, hraje s námi obdivuhodná Emilka Vášáryová. A já těm mladým chci jenom přát, jak kdysi říkal Oldřich Nový, aby je ta láska k divadlu občas moc nebolela.
Jana Břežková v Činoherním čtení na červen 2001