ROZHOVOR
Milá Ivano, první roli ve filmu jsi hrála u Věry Chytilové ve Faunově velmi pozdním odpoledni s Leošem Suchařípou. V roce 1995 jste se oba setkali v Kosmickém jaru. Jak vzpomínáš na setkání s Leošem ve filmu a potom po letech v inscenaci Ladislava Smočka?
Leoš byl jednoznačně persona. Do mého prvního natáčení jsem ho vůbec neznala, ale to není divu, bylo mi osmnáct a dorazila jsem do Prahy ze severní Moravy. Dostal mě svým osobitým smyslem pro humor, což je vždycky nejlepší cesta k tomu, aby vám na světě, i při práci, bylo líp. Během Kosmického jara už byl Leoš nemocný, přesto neztratil nic ze své úžasné ironie a nadhledu. Nepěstoval herecké výkony, ve kterých by dokazoval, jak je všestranný a talentovaný. Mohl si dovolit jen být. Věty říkal velmi suše, autenticky. Nepředváděl herecká klišé (mluvit rychle, pomalu, tiše, hlasitě a o to střídat v pravidelných či nepravidelných intervalech), za která jiní herci dostávají ceny. Jeho cena je tisíckrát vzácnější, je nenapodobitelná a nezaměnitelná.
S Jitkou Asterovou, Vilmou Cibulkovou, Evou Holubovou, Veronikou Žilkovou a Karlem Rodenem jste byli talentovaný ročník DAMU. Skoro všichni jste se sešli ve filmech, které napovídali mnohé o náladách mladých lidí na přelomu 80. a 90. let. Byla to třeba s trochou nadsázky generační výpověď?
Ne všichni, které jsi jmenoval, se v těchto filmech objevili. Taky byli vidět, ale ve zcela opačných kouscích. V obou případech to byla věc nabídky. Nikdo z nás si nevybíral věci koncepčně podle témat, která ho zajímala. Pokud se taková možnost naskytla, mohl si člověk sám určit priority. V mém případě to byla víceméně náhoda a štěstí. Filmy z té doby jsou především generační výpovědí scenáristů a režisérů, kteří byli o deset či více let starší než my.
Vzpomínáš ještě na své pedagogy na DAMU?
Našimi kantory byli Jan Přeučil, Regina Rázlová a Toníček Hardt, kterého jsem měla nejraději nejenom jako pedagoga, ale i jako člověka. Na rozdíl od těch dvou mě měl rád a nebyla jsem mu jedno. Dal mi určitě nejvíc, protože mi hraní nezprotivil a naopak mi ukázal, že to může být ohromná zábava a že člověk při tom může být šťastný, což jsem už před tím někde tušila.
V divadlech, ve filmu a televizi se setkáváš s mladými herci. Jak se ti s nimi spolupracuje?
S těmi, se kterými mám tu čest hrát, je mi skvěle. Martha Issová, Kryštof Hádek, Lucka Pernetová, Honza Meduna, Monika Zoubková, Kristýna Nováková jsou talentovaní lidé, kteří člověku nedovolí ustrnout ve stereotypu. Jsou pro mě živá voda a já jsem upír, který z nich saje, co to jde.
Jsi čtrnáctou sezonu v Činoherním klubu a nejčastěji pracuješ s Ladislavem Smočkem. Kdo je podle tebe pro Smočka herec?
To je moc těžká otázka. Podle mě Ladislav Smoček nerozlišuje jen to, jaký je kdo herec, ale který herec je na kterou roli vhodný.
Hraješ v inscenaci Sexuální perverze v Chicagu, kterou režíroval Ondřej Sokol. Jak vnímáš jeho režijní práci v Činoherním klubu?
Jako režisér je ve své generaci naprosto ojedinělý. Nejen proto, že všechny hry, které v Činoherním klubu zatím režíroval, i přeložil, a to vyžaduje samozřejmě i autorský vklad. Především ale ctí ve svých režiích autora, což většina současných mladých a tzv. uznávaných režisérů nedělá. Ti, podporovaní mnohými nekompetentními recenzenty, pak z Shakespeara, Čechova či Molièra předvedou takovou motaninu, že se při odchodu z divadla musíte podívat znovu do programu, na čem jste to vlastně byli. Polovinu textu vyškrtají, polovinu dopíšou sami, ale schovají se za jméno autora. Vylézt ven se svým jménem nemají odvahu. Mají oprávněnou obavu, že by na jejich kousek nikdo nepřišel. Tak se zaštítí jménem klasika. Ta druhá, píšící strana si zase nedovolí napsat, co že to režisér udělal, protože to nepozná. Nebo hru už viděli tolikrát a mají pocit, že je to aspoň nějaký jiný. V čem, to neví, ale jiný. U Ondry Sokola máte jistotu, že vám žádný takový paskvil nepředhodí. To samé platí o Ladislavu Smočkovi. Oba výborně pracují s herci, protože si jsou vědomi, že divák se dívá především na herce. Ale to režisérští počináři odmítají brát v potaz. U nich jsou herci používáni jako nosiči kostýmů a k přenášení rekvizit zleva doprava za zvuku monumentální hudby a záře ohňů atd. Jde jim především o ně samé. A divák je ten poslední, o koho jim jde. Když se mu to nelíbí, je hlupák.
Jak jsi poznala Ondřeje Sokola jako hereckého partnera?
Před lety nás představil režisér Smoček ve foyeru Činoherního klubu, když Ondra dělal záskok za Oldu Víznera v Kosmickém jaru. A jak říká moje přítelkyně, která je milovnicí všech filmových i divadelních podob Nebezpečných vztahů: „Ve Smočkově režii je Sokolův Valmont naprosto bezkonkurenční.“
Ivana Chýlková v Činoherním čtení na květen 2007
Kdysi jsem viděla v Činoheráku Smočkova „Burkeho“. Byla jsem v prvním ročníku na DAMU. Bylo to pro mě naprosté zjevení. Pak jsem viděla další představení, u nichž jsem měla obdobné pocity. To je jedna kapitola Čk pro mě coby diváka. Druhá kapitola začíná sezónou 93 – 94, kdy jsem přišla do Čk, ale na opačnou stranu, než je hlediště. Obě tyto kapitoly spojuje režisér a autor Ladislav Smoček, který nejenže divadlo zakládal a režíroval v době, kdy jsem byla šťastným divákem, ale s nímž máme to štěstí pracovat i dnes. To je naprostá rarita. On je tím opravdovým duchem Čk. Dalším unikátem této scény je mimo jiné můj kolega Jiří Hálek, který pod Smočkovým vedením hraje roli paní Outěchové v „Burkem“ 37 let. To bych si taky přála... Takových zvláštností je tady bezpočet. Scéna ve Smečkách je vlastně víc než divadlo. Je to slavný klub. Velmi činoherní.
Ivana Chýlková v Činoherním čtení na duben 2002
Role v ČK:
Bůh masakru :
Veronika Houlliéová
Sexuální perverze v Chicagu :
Joan Weber
Maska a tvář :
Savina Graziová
Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho :
Svatava
Studovala Státní konzervatoř v Ostravě, studium herectví na DAMU absolvovala v roce 1985. Hostovala ve Studiu Ypsilon a v Divadle v Řeznické, v letech 1988 – 1991 byla členkou Činoherního studia v Ústí nad Labem, 1991 – 1993 herečkou Divadla Na zábradlí. Od roku 1993 je členkou ansámblu Činoherního klubu. Vedle činohry působí také na muzikálové scéně, v představeních Hudebního divadla v Karlíně a v inscenacích Studia dva.
ROZHOVOR
Milá Ivano, první roli ve filmu jsi hrála u Věry Chytilové ve Faunově velmi pozdním odpoledni s Leošem Suchařípou. V roce 1995 jste se oba setkali v Kosmickém jaru. Jak vzpomínáš na setkání s Leošem ve filmu a potom po letech v inscenaci Ladislava Smočka?
Leoš byl jednoznačně persona. Do mého prvního natáčení jsem ho vůbec neznala, ale to není divu, bylo mi osmnáct a dorazila jsem do Prahy ze severní Moravy. Dostal mě svým osobitým smyslem pro humor, což je vždycky nejlepší cesta k tomu, aby vám na světě, i při práci, bylo líp. Během Kosmického jara už byl Leoš nemocný, přesto neztratil nic ze své úžasné ironie a nadhledu. Nepěstoval herecké výkony, ve kterých by dokazoval, jak je všestranný a talentovaný. Mohl si dovolit jen být. Věty říkal velmi suše, autenticky. Nepředváděl herecká klišé (mluvit rychle, pomalu, tiše, hlasitě a o to střídat v pravidelných či nepravidelných intervalech), za která jiní herci dostávají ceny. Jeho cena je tisíckrát vzácnější, je nenapodobitelná a nezaměnitelná.
S Jitkou Asterovou, Vilmou Cibulkovou, Evou Holubovou, Veronikou Žilkovou a Karlem Rodenem jste byli talentovaný ročník DAMU. Skoro všichni jste se sešli ve filmech, které napovídali mnohé o náladách mladých lidí na přelomu 80. a 90. let. Byla to třeba s trochou nadsázky generační výpověď?
Ne všichni, které jsi jmenoval, se v těchto filmech objevili. Taky byli vidět, ale ve zcela opačných kouscích. V obou případech to byla věc nabídky. Nikdo z nás si nevybíral věci koncepčně podle témat, která ho zajímala. Pokud se taková možnost naskytla, mohl si člověk sám určit priority. V mém případě to byla víceméně náhoda a štěstí. Filmy z té doby jsou především generační výpovědí scenáristů a režisérů, kteří byli o deset či více let starší než my.
Vzpomínáš ještě na své pedagogy na DAMU?
Našimi kantory byli Jan Přeučil, Regina Rázlová a Toníček Hardt, kterého jsem měla nejraději nejenom jako pedagoga, ale i jako člověka. Na rozdíl od těch dvou mě měl rád a nebyla jsem mu jedno. Dal mi určitě nejvíc, protože mi hraní nezprotivil a naopak mi ukázal, že to může být ohromná zábava a že člověk při tom může být šťastný, což jsem už před tím někde tušila.
V divadlech, ve filmu a televizi se setkáváš s mladými herci. Jak se ti s nimi spolupracuje?
S těmi, se kterými mám tu čest hrát, je mi skvěle. Martha Issová, Kryštof Hádek, Lucka Pernetová, Honza Meduna, Monika Zoubková, Kristýna Nováková jsou talentovaní lidé, kteří člověku nedovolí ustrnout ve stereotypu. Jsou pro mě živá voda a já jsem upír, který z nich saje, co to jde.
Jsi čtrnáctou sezonu v Činoherním klubu a nejčastěji pracuješ s Ladislavem Smočkem. Kdo je podle tebe pro Smočka herec?
To je moc těžká otázka. Podle mě Ladislav Smoček nerozlišuje jen to, jaký je kdo herec, ale který herec je na kterou roli vhodný.
Hraješ v inscenaci Sexuální perverze v Chicagu, kterou režíroval Ondřej Sokol. Jak vnímáš jeho režijní práci v Činoherním klubu?
Jako režisér je ve své generaci naprosto ojedinělý. Nejen proto, že všechny hry, které v Činoherním klubu zatím režíroval, i přeložil, a to vyžaduje samozřejmě i autorský vklad. Především ale ctí ve svých režiích autora, což většina současných mladých a tzv. uznávaných režisérů nedělá. Ti, podporovaní mnohými nekompetentními recenzenty, pak z Shakespeara, Čechova či Molièra předvedou takovou motaninu, že se při odchodu z divadla musíte podívat znovu do programu, na čem jste to vlastně byli. Polovinu textu vyškrtají, polovinu dopíšou sami, ale schovají se za jméno autora. Vylézt ven se svým jménem nemají odvahu. Mají oprávněnou obavu, že by na jejich kousek nikdo nepřišel. Tak se zaštítí jménem klasika. Ta druhá, píšící strana si zase nedovolí napsat, co že to režisér udělal, protože to nepozná. Nebo hru už viděli tolikrát a mají pocit, že je to aspoň nějaký jiný. V čem, to neví, ale jiný. U Ondry Sokola máte jistotu, že vám žádný takový paskvil nepředhodí. To samé platí o Ladislavu Smočkovi. Oba výborně pracují s herci, protože si jsou vědomi, že divák se dívá především na herce. Ale to režisérští počináři odmítají brát v potaz. U nich jsou herci používáni jako nosiči kostýmů a k přenášení rekvizit zleva doprava za zvuku monumentální hudby a záře ohňů atd. Jde jim především o ně samé. A divák je ten poslední, o koho jim jde. Když se mu to nelíbí, je hlupák.
Jak jsi poznala Ondřeje Sokola jako hereckého partnera?
Před lety nás představil režisér Smoček ve foyeru Činoherního klubu, když Ondra dělal záskok za Oldu Víznera v Kosmickém jaru. A jak říká moje přítelkyně, která je milovnicí všech filmových i divadelních podob Nebezpečných vztahů: „Ve Smočkově režii je Sokolův Valmont naprosto bezkonkurenční.“
Ivana Chýlková v Činoherním čtení na květen 2007
Kdysi jsem viděla v Činoheráku Smočkova „Burkeho“. Byla jsem v prvním ročníku na DAMU. Bylo to pro mě naprosté zjevení. Pak jsem viděla další představení, u nichž jsem měla obdobné pocity. To je jedna kapitola Čk pro mě coby diváka. Druhá kapitola začíná sezónou 93 – 94, kdy jsem přišla do Čk, ale na opačnou stranu, než je hlediště. Obě tyto kapitoly spojuje režisér a autor Ladislav Smoček, který nejenže divadlo zakládal a režíroval v době, kdy jsem byla šťastným divákem, ale s nímž máme to štěstí pracovat i dnes. To je naprostá rarita. On je tím opravdovým duchem Čk. Dalším unikátem této scény je mimo jiné můj kolega Jiří Hálek, který pod Smočkovým vedením hraje roli paní Outěchové v „Burkem“ 37 let. To bych si taky přála... Takových zvláštností je tady bezpočet. Scéna ve Smečkách je vlastně víc než divadlo. Je to slavný klub. Velmi činoherní.
Ivana Chýlková v Činoherním čtení na duben 2002
