Dana Černá vystudovala Pražskou konzervatoř. Mezi její pedagogy patřila i Jana Březinová, herečka Národního divadla.
Milá Dano, co ti paní Březinová předala do tvého hereckého života?
Jana Březinová byla výborná herečka a mimořádně krásná žena s tajemstvím. Především téměř denně stála na jevišti, takže na rozdíl od některých pedagogů – teoretiků nám skutečně měla co dát. Myslím, že jsem to tenkrát ani nedokázala docenit. Mezi řádky se nám snažila naznačit, co nás u divadla čeká – to dobré i méně dobré. O mě se navíc starala jako vlastní máma, protože věděla, že jsem v Praze sama a v podnájmu.

Absolventské představení bývá první inscenace v herecké kariéře; jistě si na ně vzpomeneš a možná i na reakci někoho z těch, na nichž ti záleželo?
Byly to pašijové hry Jana Kopeckého v režii Václava Tomšovského a Gabriely Vránové. Hrála jsem Pannu Marii. Moc si toho nepamatuji; snad jen, jak jsem si sama batikovala modrý pruh látky, který jsem měla při Pietě omotaný kolem hlavy… Dnes mi z „piety“ visí doma v jako závěs…
A reakce na můj výkon? Na premiéře jsem měla jen maminku, a té se líbí všechno. Ale za ní seděla Martina Menšíková a ta údajně prohlásila: „Ta Černá byla docela dobrá…“, což mě opravdu potěšilo, od mazačky z konzervatoře již vyšlé.

Hostovala jsi během studia na konzervatoři v profesionálním divadle?
Právě díky Marii si mne vybral Jiří Nekvasil na hostování do Hradce Králové. Symbolistická hra Leonida Andrejeva Černé masky v ještě symbolističtějším Nekvasilově pojetí byla pro mne pěkný úlet; jako čerstvá absolventka jsem chtěla na jevišti opravdově trpět a ronit pravé slzy, vůbec jsem nepochopila míru stylizace.
Nakonec jsem podepsala smlouvu v kladenském divadle. Tam mne čekal pětiletý divadelní maraton. Dvacet pět představení do měsíce a neustálé zkoušení. Dnes jsem za takovou praxi vděčná, ale s dvěma dětmi by se to zvládat nedalo. Když se řekne Kladno, vybaví se mi vlastně jen cesty autobusem a únava.

Jak se ti pracovalo v divadle v Mladé Boleslavi?
Na boleslavské období vzpomínám moc ráda, i když s vedením jsme se nakonec nerozešli úplně v dobrém… Asi nejraději jsem měla Anouilhovu Antigonu, kterou režíroval Jaromír Pleskot. A pak určitě Drobečky z perníku, režie Ladislav Vymětal. Zkoušet a hrát s Danou Syslovou byl zážitek! V Ibsenově Paní z moře jsem hrála dceru Veronice Žilkové – to jsem ještě netušila, že za pár let budu v ČK v Deskovém statku její tetička.

V Činoherním klubu jsi již několik let. Jak bys ho stručně charakterizovala?
Jako řadu osobností, kterým to na jevišti zvláštním způsobem souzní a funguje. A nemusí přitom spolu opékat buřty a být „prima parta“.

Divadelní kritika ocenila tvou postavu Elisy v Masce a tváři. Zdá se, že hrát v té inscenaci tě obzvlášť baví.
Masku a tvář mám ráda. Elisu si pokaždé zahraju s chutí, naplno a bez jakýchkoli obav. Jako když nasednu na klouzačku a vím, že se mi nemůže dole nic stát, protože dopadnu na měkkou travičku, vypiplanou a udržovanou panem Smočkem. Taky mne těší hrát s Petrem Nárožným; vždycky mu při děkovačce říkám, že je stejně nejlepší chlap v tomhle divadle! A on se tak šibalsky usmívá…

Dvě velké role jsi hrála v aktovkách norského dramatika Jona Fosseho – Jméno a Noc zpívá své písně. Byly to současné hry. V obsazení převažovali tvoji vrstevníci. Byla to zajímavá práce?
Určitě! Škoda, že hra vydržela na repertoáru tak krátce. Ohlasy nebyly úplně jednoznačné, ale pro pár lidí, kterých si vážím, to byl divadelní zážitek. Výtečně tam hrála Anička Bendová, Matěj Dadák, Petr Bláha, Jana Břežková… V tomto představení jsem si odžila svoje – v nejlepším slova smyslu. Už jen to množství tak podivného textu byl pro mne úkol. Matěj se mnou musel mít trpělivost; několikrát dokonce přijel ke mně na venkov, tlačili jsme po lese kočárek a do hlavy text. V té době jsem totiž měla poměrně čerstvé mimino, hormony nevyrovnané a to vyžadovalo od Martina Čičváka speciální zacházení – pokud se tedy chtěl dočkat premiéry.

Teď hraješ Annu v Čechovově Ivanovovi...
Pamětníci ho možná srovnávají se slavnou činoheráckou inscenací před dvaceti lety, nevím. Pro mne to znamená další krásnou roli a řadu nových partnerů. Tohle představení vnímám spíš jako pánskou záležitost. Baví mne například dívat se na trio Kratina – Labuda – Holub, a to nejen na jevišti.

Často slýcháme tvůj hlas v rozhlase. Rozhlas si našel tebe, anebo ty jsi se našla v rozhlase?
Nevím, kdo si koho našel. S rozhlasem spolupracuji průběžně už od školy, nejčastěji asi s režisérkou Hanou Kofránkovou. Je to taková pohodová práce bez stresu, jako by se zastavil čas. Sejdeme se, popovídáme nad textem, nazkoušíme, natočíme, poslechneme, opravíme. Mám možnost pracovat s herci, se kterými bych se na jevišti nesetkala, v rolích, které by mě na divadle třeba minuly. Takovou Noru s Ivanem Trojanem si už asi nikdy nezahraji.
Dana Černá v Činoherním čtení na říjen 2008



S Činoherním klubem mne nespojují žádné vzpomínky; nikoho z herců jsem osobně neznala, většinu kultovních představení neviděla. Nevím tedy přesně, jak vypadá ten často zmiňovaný „Duch Činoheráku“. Já si ho představuji jako pana režiséra Smočka, potkám-li ho, automaticky srážím paty a stavím se do pozoru.
Ráda jsem tady doma, mám pocit svobody a mohu pracovat se spoustou skvělých lidí.
Moje žhavá současnost je stále ještě ve znamení čerstvě narozené holčičky. Těžko se od ní odchází, těžko… Ale ony také umí pěkně vysávat – dětičky… A to pak rychle do Činoherní nabíječky!
Dana Černá v Činoherním čtení na prosinec 2002